Sovy dle Ottova slovníku

Sovy (Strigidae) snadno se poznají mezi ptáky. Veliké oči na tlusté hlavě, od těla málo oddělené, jsou ku předu obrácené a kol nich tvoří pírka tužší, roztřepená, paprskovitě uložená t. zv. »závoj«, jímž S. na­bývají zvláštního výrazu kočičího. Krátký, hákovitý zobák bývá skoro úplně ukryt peřím. Otvor ušní jest veliký, a jediné S. mají vnější zvukovod dílem kostěný, dílem kožnatý. Ústrojem tím nabývají zvlášť bystrého sluchu. Význačný jest dále t. zv. vratiprst; mohouť 4. prst i ku předu i do zadu obrátiti, tak že držíce se větví, mají dva prsty ku předu, dva do zadu obrácené . Peří jejich jest neobyčejně měkké, čímž let jejich se stává úplně tichým. Většina 150 druhů po vší zemí rozšířených jsou ptáci noční, kteří za dne spí a teprve za šera večerního se vydávají na lov, vedeni více jemným sluchem nežli zrakem; zaslechnouť zdaleka na př. tiché písknutí myši, které myslivci druhdy napodobí, by S. přilákali. Mylný jest však náhled, že by ve dne S. ničeho neviděly; honíť někter-é i za dne a jsouce vyplašeny, dovedou dobře zaletěti i krýti se vhustém listoví. Většina hnízdi v dutých stromech, v děrách skalních neb používají opuštěných hnízd vra­ních neb dravčích: Sem kladou vejce bílá a kulatá, z nichž líhnou se mláďata jemným prachem pokrytá. Neztrávené části potravy, chlupy,. kosti a pod. S. vyvrhují v podobě chuchvalců. Hlas vydávají krátké useknuté zvuky, vyjí nebo houkají; v rozčilení klapou zobákem a komicky hlavou kroutí. Poněvadž ostatní ptáci i malí ssavci sov nenávidí a jakmile je uvidí za dne, je škádlí, používá se těchto, zvláště sejčka, k chytáni ptáků na vějičky nebo výra na výrovce. Jestliže v Čechách bylo podle statistických dat r. 1878 zahubeno 9174, r. 1819 2446 sov, nepočítaje ptáky nezaznamenané, svědčí to o neznalosti střelcův o užitečnosti sov pro hospodáře. S. dělí se na dvě čeledi: S. závojové (Striginae) mají závoj kol očí úplný a S. pravé (Asioninae) se závojem neúplným, neuzavře­ným. S. závojové mají tělo štíhlé, závoje úplné, nád zobákem uprostřed čela pírka stýkají se srdcovitě. Z rodův a druhů sem náležejících zastoupeny jsou u nás tyto: Rod Strix zastoupen sovou pálenou (Strix flammea ), pěkně barvenou, na popelavo půdě s tenounkými proužky tmavšími jest peří bíle tečkované. Závoj bělavý. Velikost 32 cm. Má dlouhá špičatá křidla a krátký ocas, opeřené běháky a drží se blíž obydlí lidských, ve zdech, na půdách a pod. Ozývá se večer a v noci zvláštním chraplavým zvukem. Potravou její jsou jen myši a rýskové. Ze sov závojových jest u nás nejhojnější sova obecná (Syrnium aluco) či puštík, stálý pták délky 44 cm, se zobákem žlutavč čer­ným, očima černýma, peřím buď šedohnědým s proužky a skvrnami černohnědými, nebo světlejším rzivohnědým. Hnizdí ve starých stromech, chytá myši i hmyz (housenky lyšaje borového). Ubývá jich však kácením starých stromu. Sova bělavá (S. uralense),65 cm dl.,jest největší bezuchá sova u nás hnízdící, vyskytuje se však jen vzácně na Šumavě. Sýc rousňák (Nyctale Pengmalmi) liší se od sýce obecného delším ocasem a kratšími křídly, oči má žluté, peří na vrchu tmavohnědé se skvrnami bílými, vezpod bílé s podélnými skvrnami hnědými. Délka 25 cm. Žije v hlubokých lesích Krkonoš a Šumavy. S. pravé dělí se podčeledi sýců či puštíků (Ululinae) a sov ušatých (Buboninae). Ze sýců či puštíků jsou u nás: sýc obecný, Athene noctua (viz Sýc), sýc nejmenší, Glaucidim passerinum (viz Glaucidium), sova sněžná, Nyctea nivea (viz Nyctea) a sova krahujní, Surnia ulula (viz Surnia). K sovám ušatým náleží výr (v. t.), kalous (v. t.), pustovka (v. t.) a výreček (v. t.). Studii o sovách českých napsal V. Princ (Praha, 1896). Bše.

S. v myslivosti pokládány jsou za škodné, a to proto, že větší z nich, zejména výr, kalous, puštík, sova sněžná, pálená, bělavá ohrožují všechnu zvěř menší i mláďata zvěře větší. Proto je myslivci usilovně hubí, střílejí, chytají do želez a hnízda jejich ničí. Ale tím, že ničí myši a škodlivý hmyz S. jsou užitečny lesnímu i polnímu hospodářství a (vyjma výra) požívají zákonné ochranny. črn.

Jediní Řekové pokládali S. za ptáky po­svátné, bohyni Athéně (v. t., sty. 951 a a Glaukópis) zasvěcené; proto setkáváme se s četnými vyobrazeními sov na mincích, vásách, sochách athénských. Odtud vzniklo přísloví (»> S. do Athén nositi«), t. j. něco úplně zbytečného činiti čili >dříví do lesa nositi<. Poněvadž pak sova skrývá se na osamělých místech a je zdán­livě zabrána do myšlenek, stala se symbolem studia a tiché, pilné práce vědecké. Ale již staří Egypťané pokládali sovu za ptáka zlo­věstnoho. Písmo sv. nazývá ji ptákem neči­stým. Římanům S. předpověděly porážku u Canen.

V prvních křesť. dobách sova byla v opak názorů řeckých symbolem nepravé moudrosti a vezdejší pošetilosti, tak že v křesťanském umění kříž nad hlavou S. vztyčený znamená vítíězství kříže nad ďáblcm. U Slovanů, jako u Čechoslovanů, Poláků, Bulharův a zvláště u Malorusů, sova působila vždy na lidskou fantasii svým nepěkným vzhledem, tichým, tajemným letem a nepříjemným hlasem jako daemonický , příšerný a zlověstný pták. Tak Malorusové věří, že když sova zatluče křídlem na okno, zemře hospodář, u Čecho­slovamů zvláště sýček svým houkáním zvě­stuje úmrtí v blízkém okolí. Odtud přešel tento názor do literatury.


Také si můžete prohlédnout, jak to vypadá naskenované (837 kB), ať zjistíte, jestli jsem to přepsal správně... (Takže ta chyba je v něčem jiném.)